1.                   Imunitní systém, charakteristika, funkce, struktura - funkce: udržovat homeostázu, zajistit rychlou a specifickou obranu organismu proti patogenům vnějšího světa - základní mechanismus rozpoznávání okolního světa je rozpoznávání antigenu a jeho prezentace právě imunitnímu systému - do imunitního systému patří primární (kostní dřeň, thymus) a sekundární lymfatické orgány (slezina, lymfatické uzliny, lymfatická tkáň sliznic), buňky imunitního systému (např. leukocyty, antigen prezentující buňky), humorální část imunitního systému (komplement, imunoglobuliny, cytokiny apod.) a) nespecifická- vrozená, rychlá, stereotypní, nerozeznává typ antigenu, neexistuje imunologická paměť; buněčná část- fagocyty, NK bky, humorální část- komplement, interferony, leukiny b) specifická- fylogeneticky mladší (u teplokrevných živočichů), nastupuje později, schopná rozpoznávat antigen (specifická) a utvořit na něj paměť; buněčná část- T a B lymfocyty, APC, humorální část- imunoglobuliny, cytokiny - důležitá je regulace funkce imunitního systému- nejpodstatnější je optimální genetická predispozice, pokud dojde k jejím poruchám, může dojít k poškození- imunodeficienci, rozvoji autoimunit poškozujících endokrinní systém a CNS, následně v důsledku této změny organismu je organismus náchylnější ke vstupu vnějších faktorů, jako jsou viry, bakterie (obecně infekce), které porušují homeostázu, kt zase mohou vést k sekundární imunodeficienci, alergii nebo autoimunitě 2.                   Charakteristika antigenů, jejich typy a vlastnosti - antigen= struktura, kterou rozpoznává imunitní systém - látka, která se naváže na receptor, je rozpoznána a vyvolá imunitní reakci= imunogen -jsou rozpoznány, ale reakci nevyvolají jsou hapteny- nízkomolekulární, často léky, kovy, dezinfekční prostředky-> imunitní reakci proti haptenům lze vyvolat jen po jejich navázání na vysokomolekulární nosič vlastnosti antigenů - vysoká molekulová hmotnost (alespoň 50000, nad 500000 nejlepší) - imunogenní vlastnosti se zlepší jejich agregací, nejlepší- antigeny korpuskulární (bakterie atd- to už jsou komplex antigenů) - nejčastěji bílkoviny a polysacharidy, lipidy a nukleové kyseliny většinou dostatečně jen po vazbě na bílkovinu/sacharid - imunogenní jsou i syntetické kopolymery (ne homopolymery) -látky, které jsou rozpoznány, ale reakci nevyvolají jsou hapteny- nízkomolekulární, často léky, kovy, dezinfekční prostředky-> imunitní reakci proti haptenům lze vyvolat jen po jejich navázání na vysokomolekulární nosič -receptory rozpoznávají jen malé části (několik AK nebo sacharidů)- epitopy; každý antigen jich má hodně a mohou být různé (bílkovinné antigeny), nebo stejné, opakující se (sacharidy) - epitopy sekvenční- tvořené souvislým úsekem molekuly X epitopy konformační- více úseků molekuly, díky prostorovému uspořádání se dostanou k sobě a vytvoří jeden epitop - imunodominantní epitop: proti kterému vzniká silná imunitní reakce -protektivní epitop: proti nim je namířena projektivní reakce, aby nevznikla imunitní reakce (?) 3.                   Buňky uplatňující se v imunologických reakcích B lymfocyty, T lymfocyty, granulocyty, dendritické buňky, monocyty, makrofágy, NK buňky, epitelové buňky (viz. další otázky 8,14,15,37) 4.                   Primární lymfatické orgány a jejich funkce - kostní dřeň, thymus - probíhá zde zrání imunokompetence bez vlivu vnějších antigenů - vznik mnoha receptorů na povrchu buněk-ty nejsou přítomny v terminální linii, jsou tu jen omezené genové úseky, které se během diferenciace v těchto orgánech přeskupují, mění se a vznikají geny pro expresi - na povrchu diferencované buňky je 200- 500 tisíc receptorů se stejnou specifitou, potomstvo buňky má taky tu samou - primární orgán pro diferenciaci B buněk- kostní dřeň-> zde prodělávají celý svůj vývoj! - T lymfocyty- kostní dřeň-> krev-> thymus (diferenciace v subpopulace podle povrchových znaků) (diferenciace T-> viz. 37) 5.                   Sekundární lymfatické orgány a jejich funkce - slezina, regionální lymfatické uzliny, lymfatická tkáň sliznic, kostní dřeň - jdou sem naivní buňky (diferencované, ale nesetkaly se s antigenem) z primárních orgánů - jsou zde B i T lymfocyty, navzájem spolupracují, jsou organizovány ve folikuly- nejvíc B lymfocytů, a parafolikulární oblast, parakortex v uzlinách- T lymfocyty - stimulace antigenem-> proliferace buněk a vznik germinálního centra (sekundárního folikulu) - v sekundární tkání dochází ke specifickým imunologickým reakcím- jde sem antigen lymfaticky nebo krví- rozpoznán lymfocyty na povrchu APC, které se zde také vyskytují - ve folikulech - folikulární dendritické bb- předkládají antigen B lymfocytům, odlišné od dendritických bb pro T lymfocyty 6.                   Recirkulace lymfocytů - lymfocyty opouštějí lymfatickou tkáň eferentními lymfatickými cévami, jdou do hrudního mízovodu a do krve, odtud zpátky do lymfatické tkáně= homing - výstup z krevního řečiště v postkapilárních venulách (venuly s vysokým endotelem):lymfocyt má na povrchu homingové receptory, ty reagují s adhesiny na povrchu endotelu, vazba se zesílí dalšími adhesivními molekulami, lymfocyty pak prostoupí endotel do lymfatické tkáně - povrchové molekuly jsou různé v systémové (uzliny a slezina) a slizniční části=> lymfocyty ze systémové oblasti se vždycky vrátí do systémové (ale třeba na jiné místo), slizniční se vždy vrátí do sliznice - v důsledku recirkulace nevzniká odpověď jen na jednom místě, ale i v cirkulaci a ve vzdálených místech 7.Základní charakteristika přirozené imunity a její úloha v obraně organizmu - komplex všech obranných mechanismů, které jsou zděděné a funkční už před setkáním s infekčním agens - nerozlišuje mezi antigeny, funguje vždy okamžitě, stereotypně, se stejnou intenzitou, nemá imunologickou paměť - základní obranný mechanismus= zánět, klíčový mechanismus= fagocytóza - funkce: zajišťuje časnou obranu proti infekci stimuluje specifickou obranu (poskytuje signály pro proliferace lymfocytů), a ta zpětně pomáhá zvyšovat funkce přirozené imunity - humorální složka: komplement, cytokiny, opsoniny - buněčná složka: fagocytující buňky (neutrofily, monocyty, makrofágy) 8.                   Efektorové buňky přirozené imunity = fagocytující buňky, NK buňky neutrofilní granulocyty -krátce žijící, tvoří 60% leukocytů, uplatňují se v první fázi obrany - cíl: bakterie, plísně, virem infikované buňky, nádorové buňky - nemohou znovu fagocytovat, hynou apoptózou monocyty - 5-8% leukocytů, mohou opakovat fagocytózu, jsou prekurzory pro tkáňové makrofágy makrofágy - pohlcují a degradují velké částice lysozomálními enzymy, kontrolují šíření infekce, produkují cytokiny, chemokiny, růstové faktory pro endotel a fibroblasty (-> reparace tkáně), mají funkci antigen prezentujících buněk- pomáhají při indukci specifické odpovědi protože úzce spolupracují s T lymfocyty (oboustranně) NK buňky - třetí populace lymfocytů (kromě cytotoxických a helperů) - velké, nemají specifické receptory, povrchové znaky CD16, 56, někdy CD8 - 5-14% lymfocytů periferní krve, přítomny od narození - nevyžadují kontakt s antigenem -cíl: buňky opsonizované Ig1 a Ig3, virem infikované a nádorové buňky - funkce: lýza těchto buněk, imunologický dozor (prevence metastáz), aktivátory makrofágů (sekrece IFN gama) - nemají imunologickou paměť, jsou zdrojem cytokinů - aktivace je regulována rovnováhou mezi inhibičními a aktivačními faktory: aktivační receptory rozpoznají buňky které ztrácí MHC1 molekuly, po aktivaci uvolní perforiny- smrt 9.                   Humorální komponenty přirozené imunity - komplementový systém- jak v přirozené tak i v adaptivní imunitě, viz. dál - opsoniny- bílkoviny, štěpné produkty komplementu- C3b, C4b, iC3b, protilátky IgG a IgM, jsou v plazmě, usnadňují fagocytózu, protože se váží na cizí partikule (označení) - cytokiny- peptidy/glykoproteidy s nízkou M (do 60000), zprostředkovávají a regulují zánětlivé a imunitní odpovědi; hlavními producenty jsou mikrofágy; proti virům- interferony; zánět- interleukiny, chemokiny, růstové faktory -chemokiny- výrazná chemotaktická aktivita pro různé buňky, malé proteiny 10. Mechanismus fagocytózy = schopnost buněk pohlcovat cizí pevné částice, degradovat je a eliminovat z organismu - vyžaduje energii z metabolismu glukózy, syntézu nové membrány, konktraktilní a proteinový systém buněk a) chemotaxe- vyžaduje kontraktilní aparát, receptory pro chemotaktické látky, schopnost integrovat signál a přenést je do chemotaktické odpovědi (pohyb po koncentračním gradientu té látky) b) rozpoznání- viz. 11 c) adheze buňky na cizí částici- důležité jsou integrity d) pohlcení částice- v místě dotyku se vytvoří pseudopodie, obklopí části, splynou-> fagozom, splývá s lyzosomy-> fagolysozom, uvnitř degradační procesy působením destruktivních enzymů frustrovaná fagocytóza- vylití granul mimo buňku, poškození tkáně reverzní fagocytóza- neutrolily stimulovány imunními komplexy, fúze granul s membránou neutrofilu, vylití granul a poškození tkáně - neutrofily hynou apoptózou, nemohou fagocytózu opakovat e) zpracování, usmrcení a degradace patogenu f) eliminace patogenu z organismu 11.                Rozpoznávací mechanizmy fagocytujících buněk - buňky rozpoznají molekuly nezbytné pro život mikroorganismů, ale naprosto cizí pro vlastní organismus (např. peptidoglykan, lipopolysacharid)= PAMP(Pathogen associated molecular patterns) - receptory pro PAMP jsou PPR na vše efektorových buňkách přirozené imunity a na epiteliích (lektiny, integrity, scavenger receptory) TLR(toll like receptor)- transmembránové proteiny, hodně leucinu, váže se na něj lipopolysacharid, peptidoglykan atd. - známo asi 10 členů - PAMP indukují signály zprostředkující zánětlivou odpověď (cytokiny IL-6, Il-1, TNF, IFN 1), signály indukující aktivaci lymfocytů (exprese CD80 a 86 na APC), signály indukující ejektorové funkce (cytokiny IFN gama, IL 4, IL 10, TGF beta) - sekrece cytokinů důležitá; viry indukují produkci IFN 1, IL12 a 15-> přitáhnutí NK buněk - bakterie indukují sekreci IL1, IL8, TNF alfa-> přitahuje fagocytující buňky - specifické rozpoznávání- exprimují receptory pro Fc fragmenty protilátek a složky komplementu 12. Baktericidní mechanismy fagocytujících buněk a) pokles pH na 4,5 uvnitř vakuoly-> aktivace lysozomálních enzymů b) nezávislé na kyslíku- hydrolytické enzymy, kationtické proteiny, lysozym, laktoferrin c) závislé na kyslíku- respirační vzplanutí buňky, zvýšení spotřeby kyslíku, oxidace glukózy; aktivace NADPH oxidasy v membráně buňky, tvoří se vysoce toxické látky- peroxid vodíku, hydroxylové radikály, singletový kyslík 13.                Nespecifické cytotoxické reakce -jsou zprostředkovány NK bb., fagocytujícími bb. a komplementem NK bb.=přirození zabíječi -nemají specifické receptory, povrchové znaky-CD56,CD16 -schopnost spontánní cytotoxicity, nevyžadují předchozí senzibilizaci antigenem -rozpoznávají cílové bb., které ztrácejí MHC I. -po své aktivaci uvolňují z granul cytolitické proteiny a perforinylýza nádorových a virem infikovaných bb. Fagocytující bb. 1.Neutrofily- fagocytární aktivita v první fázi obrany nejsou schopny opakovat fagocytózuapoptóza 2.Monocyty- fagocytózu opakují 3.Makrofágy- pohlcují a degradují cizí partikule lysosomálními enzymy -aktivované makrofágy- mají baktericidní a tumoricidní aktivitu produkci reaktivních kyslíkových mediátorů, NO, lysosom.enzymů - také  produkci IL- 12diferenciace Th1,  IFN gama=aktivátor makrofágů, aktivuje NK bb. Komplement 1. Lektinová cesta- navázání MBL na povrch mikrobuváže se na něj proteinázy MASP-1,MASP-2vzniká komplex podobný C1qr2s2dál jako klasická cestavýsledkem je vznik membránu poškozující komplexlýza bb. 2.Alternativní cesta- iniciována: složkami bakter stěn, bakti exoprodukty, viry, virem infik.bb., nádorovými bb.,parazity… -předpoklad= malé množství C3b -vazba C3b na aktivační povrchnaváže se faktor Bkomplex- štěpen faktorem D na malý Ba a velký BbC3bBb=C3 konvertázavzniká další C3bC3bBb3b=C5konvertáza………jako klasická cesta 14. NK buňky - třetí populace lymfocytů (kromě cytotoxických a helperů) - velké, nemají specifické receptory, povrchové znaky CD16, 56, někdy CD8 - 5-14% lymfocytů periferní krve, přítomny od narození, nevyžadují kontakt s antigenem -cíl: buňky opsonizované Ig1 a Ig3, virem infikované a nádorové buňky - funkce: lýza těchto buněk, imunologický dozor (prevence metastáz), aktivátory makrofágů (sekrece IFN gama) - nemají imunologickou paměť, jsou zdrojem cytokinů - aktivace je regulována rovnováhou mezi inhibičními a aktivačními faktory: aktivační receptory rozpoznají buňky, které ztrácí MHC1 molekuly, po aktivaci uvolní perforiny- smrt 15.   Dendritické buňky - profesionální APC, z myeloidní linie - na periferii nezralé, schopné fagocytózy a endocytózy-> pohltí antigen-> diferenciace buňky a migrace do regionálních uzlin-> buňka už moc nemůže pohlcovat, ale hodně exprimuje MHC a tak se stává APC, aktivují lymfocyty - folikulární dendritické buňky- vyskytují se v lymfatických folikulech, pravděpodobně nejsou hemopoetického původu, jen jsou pravým dendritickým buňkám podobné; prezentují antigen B lymfocytům a tak indukují jejich přeměnu, proliferaci a maturaci 16.                Cytokiny-obecná charakteristika = informační a regulační molekuly (polypeptidy, proteiny, glykoproteiny) produkované somatickými buňkami - působí na fyziologické funkce buněk, na jejich morfologii, udržení homeostázy - mechanismus působení: vazba na receptor cílové buňky-> spuštění signalizační kaskády-> ovlivnění genové exprese a metabolismu buňky - interakce s receptory je časově omezená, působí již v nepatrných množstvích - pleiotropní působení- působí na hodně buněk, protože mají společné strukturní úseky - zároveň různé buňky mohou produkovat stejné cytokiny - vztahy mezi cytokiny mohou být synergistické (podporují se ve svých účincích) nebo antagonistické (působí proti sobě - dysregulace cytokinové sítě- patogeneze septického šoku - buněčný původ- velmi různorodý, produkují je APC, Th, Tc lymfocyty - jedna buňka dokáže vytvořit jen jeden typ cytokinu- Daleho princip (vyslovil to v souvislosti s neuronem a neuromediátorem který neuron vytváří a skladuje, sedí to ale i na cytokiny) -buněčnou aktivitu kontrolují cytokiny produkované Th1 a Tc1 (TNF alfa, IFN gama, IL 2, IL 12), humorální aktivitu cytokiny produkované Tc2, Th2 (IL4, IL 5, IL 10, IL 18) - cytokiny jsou řazeny do jedné skupiny s hormony a neurotransmittery, často jsou hormony zařazovány mezi cytokiny protože imunitní a nervový/ endokrinní systém jsou úzce spojeny (CRF- působí na sekreci ACTH v adenohypofýze ale zároveň působí i na buňky imunitního systému) 17.                Prozánětlivé cytokiny - cytokiny podporující zánětlivou reakci -chemokiny, interleukiny (hlavně IL 1 a IL 6), IL-8, IL-12, IL18, TNF alfa IL 1- produkován makrofágy i v CNS, aktivuje T lymfocyty a indukuje další tvorby jiných interleukinů jako IL 2, reguluje tvorbu proteinů akutní fáze (význam při zánětu) - účastní se stresových reakcí, při nadměrné produkci rozvoj šoku, artritidy, osteoporosy, diabetu IL-6 - produkován Th2 lymfocyty, makrofágy, fibroblasty, endoteliálními bňk; stimuluje B, T lymfocyty, sekreci Ig, indukuje syntézu proteinů akutní fáze, zvyšuje uvolňování histaminu z bazofilů, je kofaktorem pro vývoj TC l. IL-8 - chemokin, produkován různými bňk, chemotaxe a aktivace granulocytů IL-12 - produkován mikrofágy, NK bňk, neutrofily, B lymfocyty; stimuluje Th1 lymfocyty a NK bňk IL-18 - produkován aktivovanými mikrofágy, Kupffereovými bňk, indukuje IFN-γ (interferon, který aktivuje makrofágy) TNF alfa- tumor necrosis faktor, kachektin,/ TNF beta- lymfotoxin, vznikají ze stejného prekurzoru - tvořen makrofágy, NK buňkami, lymfocyty, žírnými buňkami, fagocyty -jeho tvorbu indukují virové částice,bakteriální produkty,LPS(komponenta lipid A) - fce: vývoj a diferenciace monocytárně makrofágové linie, antitumorová aktivita, diferenciace endotelu, mikrofágů, fibroblastů, neutrofilů, osteoblastů, význam během embryogeneze - transmembránový typ a sekretovaná forma (dvě formy) - tvorba jako důsledek fyzické námahy, po hladovění, anorexii, i obezitě, po nadměrných stimulech může organismus poškozovat 18.                Interleukiny - určitý druh cytokinů- produkty buněk IS, zánětu i jiných somatických buněk - uvolňují se z lymfocytů během sekundární odpovědi při tvorbě protilátek, tzn. z buněk specifických vůči antigenu, ale zároveň působí i na nespecifické buňky - jejich největší význam je ve vzájemné interakci T a B lymfocytů - je to funkčně vysoce heterogenní skupina látek, celkem je jich známo 31 a stále se objevují další IL 1- produkován makrofágy i v CNS, aktivuje T lymfocyty a indukuje další tvorby jiných interleukinů jako IL 2, reguluje tvorbu proteinů akutní fáze (význam při zánětu) - účastní se stresových reakcí, při nadměrné produkci rozvoj šoku, artritidy, osteoporosy, diabetu IL 2- autokrinní sekrece (indukuje vytváření receptoru pro sama sebe), aktivuje mnoho buněk jako lymfocyty, NK buněk, monocytů, regulačních faktorů-> zvyšuje protinádorovou aktivitu cytotoxických buněk IL 3- v embryogenezi, růstový faktor hemopoetických buněk IL 4- produkován Th2 lymfocyty-> indukuje expresi CD23 na B lymfocytech, zároveň i působí na produkci samotných Th2 lymfocytů; proto hojí autoimunitní procesy, inhibuje Th1 populaci a produkci prozánětlivých cytokinů IL-5 - produkován Th2 lymfocyty, eozinofily; stimuluje B lymfocyty (proliferaci a diferenciaci), růstový faktor eozinofilů IL-6 - produkován Th2 lymfocyty, makrofágy, fibroblasty, endoteliálními bňk; stimuluje B, T lymfocyty, sekreci Ig, indukuje syntézu proteinů akutní fáze, zvyšuje uvolňování histaminu z bazofilů, je kofaktorem pro vývoj TC l. IL-12 - produkován mikrofágy, NK bňk, neutrofily, B lymfocyty; stimuluje Th1 lymfocyty a NK bňk IL-18 - produkován aktivovanými mikrofágy, Kupffereovými bňk, indukuje IFN-γ (interferon, který aktivuje makrofágy) 19.                Chemokiny - faktory ovlivňující migraci fagocytů -strukturní podobnost všech chemokinů- mají cysteiny v molekule a) CXC chemokiny alfa- jedna AK mezi cysteiny, atrahují neutrofily - nadměrná exprese-> patogeneze-> artritida, revmatoidní artritida, záněty v kůži, astma, onemocnění srdce IL-8 - atrahuje neutrofily, T lymfocyty, basofily - indukuje leukocytové membr molekuly-> zvyšuje adhezi leukocytů in vivo-> směřuje migrační aktivitu leukocytů do zánětu - indukuje horečku, reguluje příjem potravy b) CC chemokiny beta- AK tam není, atrahují eosinofily a monocyty - eotaxin- atrahuje eosinofily, basofily - RANTES- působí chemotakticky na lymfocyty CD4/CD45RO- c) C chemokin gama- lymfotaktin - produkují ho NK buňky, Tc lymfocyty, zvyšuje nádorovou imunitu 20.                Interferony a jejich funkce - buněčné faktory utlumující množení virů, regulátory buněčného množení - alfa a beta jsou stabilní při pH 2, gama je labilní - IFN alfa a beta typu 1- léčba chronických virových hepatitid, ale poškozují sluchový nerv - typ 1 se váže na receptor IFNAR ze dvou podjednotek (alfa a beta) - IFN gama- produkován T lymfocyty, NK buňkami po stimulaci antigeny, protivirový, protinádorový, pomáhá B lymfocytům produkovat Ig, aktivuje mikrofágy, stimuluje cytotoxicitu NK a Tc, stimuluje růst neutrofilů 21.                Růstové faktory a) epidermální růstové faktory- epidermální růstový faktor EGF-> mitogenně působí na epitel, fibroblasty atd.; PDGF (z destiček)-> mitogenně na mezoderm, chemotakticky na neutrolily a monocyty; amphiregulin-> stimuluje růst epitelu, fibroblastů, útlum nádorových linií; heparin vážící EGF-> působí na hladké svalstvo; heregulin b) fibroblastové růstové faktory- FGF basický a kyselý; působí mitogenně na buňky mezodermu, endotel a hladké svaly cév, glie, astrocyty, kůru nadledvin c) nervové růstové faktory- NGF- neurotrofiny (proteiny), působí na nervové buňky; jejich signalizační receptory jsou tyroxin proteinové kinázy; neurotrofiny mají význam v ontogeneze nervové tkáně; je jich řada (mozkový a ciliární neurotrofní faktor atd.); působí degranulaci žírných buněk kolem neuronů, indukuje tvorbu IL 6, inhibuje TNF alfa žírných buněk; zvyšují hladinu kortikoidů-> mediování stresu, nedostatek neurotrofinů způsobí deficit fce štítné žlázy a nadledvin; význam pro léčbu Parkinsonovy choroby (asi) d) transformující růstové faktory (TGF)- název podle prvotních příznaků (reversibilní změna charakteru buněk); TGF alfa- strukturně homologický s EGF; TGF beta- inhibuje proliferaci všech buněk, někdy stimuluje buňky z mezenchymu, reguluje proliferaci nervových buněk v ontogenezi, účastní se procesu zánětu a hojení ran 22.                Komplementový systém, složky, způsoby aktivace = 30 vzájemně reagujících sérových proteinů a glykoproteinů (globuliny) - tvořeny hlavně hepatocyty, ale i monocyty, mikrofágy, epitelem GIT, UGT - v séru jako prekurzory- je potřeba aktivace, potom mají často proteolytickou aktivitu Funkce: a) rozvoj zánětu (degranulace žírných buněk aj.) b) opsonizace cizího materiálu pro fagocyty c) lýza buněk biologické funkce: úloha při zánětu, protiinfekční působení, regulace specifické imunity (působením na B lymfocyty), odstraňování imunitních komplexů, odstraňování mrtvých buněk a rozpadlé tkáně, diferenciace a regenerace tkání - doplňuje fci protilátek než se stačí vytvořit (na začátku infekce), reguluje imunitní odpověď - patologie- nebrzděná aktivace (nedostatek inhibitorů), snížená aktivita (genetické chybění některé složky) Aktivace - kaskádovitá, na povrchu buněk, mikroorganismů nebo komplexů antigen- protilátka a) enzymatická část- jedna složka působí jako proteináza, z další neaktivní složky (prekursoru) odštěpuje peptid kryjící vazebné místo v místě aktivace a tak dále; 3 cesty b) neenzymatická část- pro všechny cesty stejná a) klasická cesta - závislá na komplexu antigen- protilátka - 9 složek, beta globuliny, jen C1q- globulinový i kolagenový charakter - cirkulující komplex C1 tvořen 1 molekulou C1q, 2 C1r, 2 C1s- jejich vazba závislá na přítomnosti vápenatých iontů 1. antigen se naváže na Ig, tím se změní konformace Ig, zpřístupní se vazebné místo pro C1q (v Fc části IgG, IgM X IgA, IgE, IgD antigen neváží!); IgM je aktivnější- je to pentamer 2. vazba C1q na Fc část IgG, IgM 3. tím se změní konformace C1r, stává se serinovou proteázou 4. ta aktivuje C1s a je taky serinovou proteázou 5. na povrchu je komplex C1qrs-> aktivuje C4-> štěpení na malý fragment C4a(zůstane v cirkulaci) a C4b (naváže se k C1) 6. na C4b se naváže C2, štěpí ho C1s-> malý fragment C2b jde do cirkulace, C2a je serinová proteáza, naváže se a vytvoří na povrchu komplex C4b2a= C3 konvertáza klasické cesty 7. rozštěpí C3 na malý C3a (do krve) a velký C3b-> komplex C4b2a3b= C5 konvertáza klasické cesty (zbytek C3b je volně v krvi jako opsoniny) 8. štěpí C5 na malý C5a (do krve) a C5b-> zase se naváže= poslední enzymatická reakce aktivace 9. postupná vazba C6, C7, C8 a C9-> snadno polymerují a vytváří bílkovinné micely, kolem komplexu změna orientace fosfolipidů-> změna permeability membrány 10. C5b-C8 polymeruje C9, ta vytváří tubuly až je podobná perforinu, tubuly pronikají membránou a působí osmotickou lýzu buňky b) lektinová cesta - nespecifická imunita- není třeba protilátek k aktivaci - na počátku MBL (manózu vázající lektin)- bílkovina akutní fáze, má podobnou strukturu jako C1q - MBL se naváže na manózu na povrchu mikroorganismu, na MBL se naváží serinové proteázy MASP 1 a 2-> vznik komplexu podobnému C1qrs-> dál aktivace pokračuje normálně jako u klasické cesty c) alternativní cesta - není třeba komplexu Ag-protilátka, fylogeneticky nejstarší, pomáhá překonat dobu kdy se netvoří protilátky - iniciace prostřednictvím látek hlavně bakteriálního původu (lipopolysacharid, peptidoglykan), povrchy hub, kvasinek (zymosan), viry, nádorové buňky, paraziti (trypanosomy), agregované Ig=> obecně všechny mají míň sialové kyseliny než povrchy eukaryotních buněk - v organismu je vždy trochu C3b (neustálá pomalá spontánní hydrolýza C3)-> naváže se na aktivační povrch (na vlastní se nenaváže-protože je tam ta kyselina sialová a ta C3b inaktivuje)-> pak váže faktor B (beta globulin)-> ten je štěpen faktorem D (alfa globulin)-> uvolní se fragment Ba, na povrchu zůstává komplex C3bBb= ten je C3 konvertázou alternativní cesty a působí uvolnění víc C3b-> opakování reakce, amplifikace-> aby se komplex nerozpadl váže se tam properdin-> vzniká komplex C3bBb3b= ten je C5 konvertázou alternativní cesty-> štěpí C5 na C5a a C5b-> dál postup jako u klasické cesty 23.                Úloha komplementu při zánětu - po poškození organismu/vniknutí mikrobů trvá několik dní než se vytvoří protilátky- musí nejdřív do té doby nastoupit komplement - aktivace může proběhnout jakoukoli cestou (i klasickou- v těle už jsou přirozené protilátky), produkty aktivace jsou mediátory zánětu-> složky C3a, C4a, C5a= anafylatoxiny - působí iniciaci zánětu a) na povrchu žírných buněk a basofilů jsou pro anafylatoxiny receptory- po navázání dojde k jejich degranulaci, uvolnění histaminu a dalších látek->tyto látky působí vasodilataci, zvýšení permeability cév-> výsledkem je větší příliv protilátek, rozpustných mediátorů a zánětlivých buněk na dané místo b) chemotaxe- fragmenty C3a, C5a, komplex C5b67- přitahují fagocyty c) anafylatoxiny působí zvolnění lysozomálních enzymů z fagocytů-> místní poškození tkáně 24.                Úloha komplementu při obraně proti infekci - aktivace komplementu na povrchu virů: a) klasickou cestou v přítomnosti protilátek b) bez protilátek- retroviry, HIV-1, lentiviry váží Cq1 ->lektinovou cestou- vazba MBL na HIV-1, HIV-2, virus chřipky -> alternativní- EB virus, retroviry, zarděnky - při aktivaci komplementu vytváří produkty aktivace okolo viru bílkovinný obal- virus se nemůže vázat na receptory hostitelské buňky=> neutralizace virů - zabíjení G- bakterií membrány poškozujícím komplexem - části komplementu působí jako opsoniny (C3b, C4b), ty se vážou na receptory C1 (jeho expresi zvyšuje složka C5a), C3, C4 na fagocytujících buňkách a usnadňují fagocytózu a degradaci mikrobů uvnitř buňky 25. Imunopatologický význam komplementu při autoimunitních chorobách - komplement působí proti rozvoji autoimunitních chorob- působí antiinfekčně, omezuje chronické záněty, uplatňuje se při negativní selekci B lymfocytů-> reguluje tak formování jejich specifiky a reguluje autoimunitní reakce - defekt složek C1q a C4-> lupus erythematodes - v těle jsou neustále imunokomplexy (komplexy antigenu s protilátkou) a jejich množství stoupá při infekci nebo autoimunitních onemocněních! - musí být odstraňovány; pokud ne, hromadí se a ukládají ve stěnách cév-> imunopatologie; pro jejich odstraňování má právě význam komplement-> - na povrchu malých IC se aktivuje komplement klasickou cestou- pak ty IC obsahují i produkty aktivace komplementu, vážou se na CR1 erytrocytů-> do jater, sleziny, zachyceny makrofágy-> oddělení od erytrocytů a jsou fagocytovány 26.                Receptory pro komplement a jejich význam - receptory pro jednotlivé složky a meziprodukty aktivace jsou na množství buněk - viz. tabulka ve Šterzlovi 27.    Specifická imunitní odpověď - primární a sekundární odpověď, imunologická paměť - v sekundárních lymfatických orgánech, antigen sem přijde volný lymfou nebo krví, tady se setká s APC, ale může sem přijít uvnitř APC už z periferie (hlavně dendritické buňky) - dendritické buňky- na periferii nezralé, schopné fagocytózy a endocytózy-> pohltí antigen-> diferenciace buňky a migrace do regionálních uzlin-> buňka už moc nemůže pohlcovat, ale hodně exprimuje MHC a tak se stává APC - 1. signál- rozpoznání antigenu - dál podle okolností: a) pozitivní imunitní reakce b) ignorace Ag, buňka zůstává stejná c) rozpoznání Ag-> anergizace buňky-> příště už buňka nereaguje d) negativní signál, apoptóza buňky Primární reakce - aby vznikla imunitní odpověď, musí se antigen setkat v lymfatické tkáni s imunokompetentní buňkou - naivních bb (těch co se ještě nesetkaly s antigenem) je velmi málo, na odpověď by nestačily-> začnou se rychle množit (klonální expanze) a vzniknou 2linie buněk- efektorové (vykonávají potřebné funkce, krátce žijící) a paměťové (dlouhožijící) - funkce efektorových končí krátce po eliminaci antigenu, paměťové přežívají v klidu do dalšího setkání s Ag Sekundární reakce - při opakovaném setkání s Ag- nejdřív ho rozpoznají paměťové buňky, kterých je víc než původních naivních, zase se rozmnoží (klonální expanze je ale kratší), pravděpodobnost setkání antigenu se specifickou buňkou je větší-> reakce je rychlejší a efektivnější než primární, pro vyvolání stačí méně Ag -> očkování= vytvoření dostatečného množství paměťových buněk aby se vytvořila případná rychlá reakce 28. Předkládání antigenů, rozpoznávání antigenu T a B buňkami rozpoznávání antigenu B lymfocyty specifický receptor BCR- je membránový imunoglobulin který se od Ig séra liší jen koncovou C částí která umožňuje zakotvení v membráně, cytoplazmatická část krátká nezralé B lymfocyty mají BCR typu IgM (ale monomer), zralé naivní současně IgM a IgD po setkání buněk s antigenem se aktivují, může začít tvorba Ig a uvolňování (bez membránové části) terminální stádium B buněk: plazmatická buňka, uvolňuje hodně Ig, ale málo membránových Ig, brzy hyne nebo se můžou vytvořit dlouhožijící paměťové buňky s různými druhy Ig coby BCR k přenosu signálu dochazí pomoci řetězce alfa a beta, úzce asociovány s BCR, umožní přenos až do jádra (mají dlouhou cytoplazmatickou část) B lymfocyty rozpoznávají i nativní antigen, nepotřebují vyloženě APC ale často se to děje: aktivace v lymfatických folikulech kde jim to předkládají dendritické buňky rozpoznávání antigenu T lymfocyty -specifické receptory TCR, neuvolňují se z lymfocytů v rozpustné formě - tvořeny polypeptidovými řetězci spojenými disulfidickými můstky, každý má na konci N variabilní a C konstantní doménu; 2 variabilní tvoří 1 vazebné místo pro antigen a) TCR1- dříve v ontogeneze, řetězce gama delta, spíš ve fetální krvi, u dospělých jen 1-5% a hlavně ve sliznicích a kůži - k přenosu signálu slouží znak CD3 (heterodimer) se kterým je receptor asociován (bez něj to do jádra neprojde) - moc se neví jak se sem prezentuje antigen b) TCR2- rozpoznávají antigen jedině už rozštěpen na peptidy (v nativní formě ne) a předložený na povrchu APC kde je vázán na MHC1 nebo MHC2 (histokompatibilní antigeny I. a II. třídy) prezentace antigenu T lymfocytům prezentace pomocí antigen prezentujících buněk (APC) které ho rozštěpí na menší peptidy, proto T buňky rozpoznávají jen antigeny sekvenční a ne konformační *Profesionální APC: makrofágy, dendritické buňky, B lymfocyty mají vybavení pro internalizaci antigenu: fagocytóza, endocytóza, pinocytóza vybavení pro rozštěpení antigenu na povrchu mají MHC2 (MHC1 taky, ale ty jsou na všech jaderných buňkách)- tam se na speciální místa váže antigen (polymorfní části alfa a beta řetězců, u MHC1 jen alfa) po navázání antigenu je prezentován Th buňkám- antigen na TCR, MHC2 na koreceptor CD4 při prezentaci cytotoxickým buňkám (Tc)- vazba s TCR, MHC1 se vážě na CD8 z toho plyne že Th buňkám je Ag prezentován jen profesionálními APC, pro Tc to můžou být jakékoli buňky (důležité v případě maligních změn normálních buněk- Tc je zabije) antigen se zpracovává- endosomálně nebo cytoplasmaticky a) endosomálně: zevní antigeny prezentovány ve vazbě s MHC2; internalizace Ag a v endosomu rozštěpení na peptidy; MHC2 se tvoří v ER, kde je na něj navázán ochranný invariantní řetězec (aby se tam nenavázalo nic jiného), putuje do endosomální oblasti, tam se z něj odštěpí ten řetězec a připojí se z endosomu uvolnění antigenní peptid, celý komplex putuje na membránu a T CD4+ buňky ho rozeznají b) cytoplazmatická cesta: prezentace peptidů pocházejících z bílkovin vzniklých v cytoplazmě (vorové proteiny, nádorové neoantigeny), štěpí se v proteasomu, jdou do ER, tam se spojí s MHC1 a jde na povrch pro TCD8+ buňky,kt. ho rozponají nebílkovinné antigeny částečně rozpoznávány buňkami s TCR1, ty jsou často CD4, 8- nebo CD8+, antigen může být prezentován bez MHC, stačí CD1 30. Antigeny MHC patří do velké Ig rodiny domény Ig podobné těm co jsou v BCR, TCR, atd MHC1- polymorfní transmembránový glykoprotein nekovalentně vázán s beta 2 mikroglobulinem MHC2- glykoprotein je nekovalentní dimer řetězců alfa a beta Pouze ve vazbě s MHC je rozpoznán nitrobuněčně zpracovaný antigen!= imunologická restrikce na MHC1 se vážou menší peptidy než na MHC2 MHC1 spolupracuje s CD8 na cytotoxických T lymfocytech MHC2 s CD4 na helperech, dál slouží jako receptor pro stimulaci B lymfocytů mikrobiálními a virovými superantigeny 31.  Úloha kostimulačních molekul při aktivaci lymfocytů - klonální anticipační princip - v organismu je předem připraveno velké mn. individuálně odlišných B a T lymfocytů, které se navzájem liší - dostane-li se do organismu urč. antigen, po jisté době se setká s lymfocyty, které nesou patřičné receptory - ty se za vhodných okolností pomnoží a vytvoří klony bňk stejné specifity, které pak mohou antigen eliminovat - k aktivaci antigenně specifických lymfocytů (pomnožení a diferenciace) obvykle nestačí signál, který je poskytnut rozeznáním antigenu receptorem → většinou je třeba, aby bňk dostala ještě další, tzv. pomocný / kostimulační signál od jiných bňk imunitního systému (některé bňk nespecifické imunity - fagocyty) - je potřeba spolupůsobení receptoru kostimulačního signálu CD28 - ten rozeznává na povrchu APC (antigen prezentujících bňk) kostimulační molekuly CD80 a CD86 → klonálně specifické lymfocyty se pak diferencují do příslušných efektorových populací - tento princip druhého signálu má zásadní regulační význam a zabezpečuje, aby nedocházelo k příliš snadné a potenciálně nebezpečné aktivaci lymfocytů - existence pouze prvního signálu vede k dlouhodobému funkčnímu útlumu (anergie) nebo k apoptóze lymfocytu 32.  Interakce mezi T a B lymfocyty 1.interakce prostřednictvím cytokinů- není nutný přímý kontakt buněk Interakce můžeme pozorovat hlavně mezi B bb. a Th bb.: ►Th2 působí na B bb(, která může produkovat Ig M, Ig G1, IgA a IgE) prostřednictvím IL-4-aktivace, isotopový přesmyk IL-5- proliferace, diferenciace IL-6- růst a diferenciace IL-13 ? ►Th1 působí na B bb.(,kt. produkuje IgG2a) prostřednictvím IL-2 IFN gama ►Bbb.- IL1, IL 12- aktivace Tbb. ●interakce se tedy uplatňují u stimulace B lymfocytů - atigeny na thymu závislé (TD) pro rozpoznání JE POTŘEBA POMOC Th buněk zprostředkovaná cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly) po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th buňky, Th buňka uvolňuje IL-2=> proliferace B buňky a její diferenciace ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM zrání afinity: během rozvoje imun. Odpovědi po dalších sektáních s Ag se zvyšuje afinita protilátek-> tvorba paměťových buněk, když pak přijde znova ten antigen, už reaguje s paměťovými buňkami ●interakce při stimulaci T lymfocytů, když B bb. funguje jako APCIL 1, IL 12- aktivují T bb. 2.interakce prostřednictvím adhezivních molekulbuňky jsou v přímém kontaktu -adhezivní molekuly na povrchu 1 bb.=receptor, na povrchu 2.bb= ligand  zprostředkovávají mezibuněčné kontakty a často přenášejí do buňky signály -např. Tbb.Bbb CD28CD80/CD86 CD40LCD40 TCRMHC(,když Bbb.je APC) 33.   T-dependentní a T-independentní antigeny a) na thymu závislé (TD)- je jich víc pro rozpoznání JE POTŘEBA POMOC Th buněk zprostředkovaná cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly) po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th bb, Th b uvolňuje IL-2=> proliferace B b a její diferenciace ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM zrání afinity: během rozvoje imun. odpovědi po dalších setkáních s Ag se zvyšuje afinita protilátek-> tvorba paměťových buněk, když pak přijde znova ten antigen, už reaguje s paměťovými buňkami b) na thymu nezávislé (TI) nevyžaduje pomoc Th antigeny jsou bakteriální většinou, polysacharidy, stereotypní struktura s nesčetným opakováním epitopu=> extrémní zesítnění BCR=> aktivace B buněk dva typy: složky bakteriálních stěn s mitogenní aktivitou (lipopolysacharid G bakterií) a bakteriální kapsulární polysacharidy (flagelin) primitivnější odpověď, protilátky jsou jen IgM, nedochází k izotopovému přesmyku, nevzniká imunologická paměť 35. Aktivace B lymfocytů - rozpoznávají Ag volný nebo ve vazbě na folikulární dendritické buňky Ag: a) na thymu závislé (TD)- je jich víc pro rozpoznání !POTŘEBA POMOC Th bb - cytokiny nebo přímým kontaktem (adhezivní molekuly) po rozpoznání Ag je komplex Ag- BCR internalizován, rozštěpen (B je taky APC) a vázán na MHC2, předložen Th buňce, ta to rozpozná TCR, exprimuje CD28, která se na váže na CD80 a 86 na B lymfocytu, dál exprimuje ligand CD40, ten reaguje s CD 40 na povrchu B lymfocytu a tak ještě s adhezivními molekulami dojde k těsnému kontaktu buněk=> přenos signálů do nitra buněk ovlivnění cytokiny: B uvolňuje IL-1=> stimulace Th b, Th b uvolňuje IL-2=> proliferace B b a její diferenciace ale antigen může být Th buňce předložen i jinou APC, cytokiny uvolněné z Th mohou ovlivnit i sousední B buňky- aby nedošlo ke stimulaci celého okolí pomáhá krátká životnost cytokinů a receptorová specifita po stimulaci B lymfocytů dojde k protilátkové odpovědi: první jsou vždy IgM, izotypový přesmyk: brzo se tvoří IgG, ve slizniční imnutiě IgA ve velkém množství (sekundání odpověď) a převažují nad IgM zrání afinity: během rozvoje imun. Odpovědi po dalších sektáních s Ag se zvyšuje afinita protilátek-> tvorba paměťových buněk, když pak přijde znova ten antigen, už reaguje s paměťovými buňkami b) na thymu nezávislé (TI) nevyžaduje pomoc Th antigeny jsou bakteriální většinou, polysacharidy, stereotypní struktura s nesčetným opakováním epitopu=> extrémní zesítnění BCR=> aktivace B buněk dva typy: složky bakteriálních stěn s mitogenní aktivitou (lipopolysacharid G bakterií) a bakteriální kapsulární polysacharidy (flagelin) primitivnější odpověď, protilátky jsou jen IgM, nedochází k izotopovému přesmyku, nevzniká imunologická paměť 37. Subpopulace T lymfocytů, funkční aktivity T lymfocyty rozlišujeme podle exprimovaného TCR a) TCR2 s řetězci alfa, beta- konvenční, efektorové, probíhá selekce v thymu b) TCR1 s řetězci gama, delta- nekonvenční, vyhýbají se thymu, intraepiteliální, rozeznávají samotný antigen (nemusí být v komplexu s MHC tzn. nejsou potřeba APC), jsou z nich regulační T lymfocyty vývoj lymfocytů: v kostní dřeni vzniknou a do thymu jdou pre- T- lymfocyty, nemají žádný povrchový znak, jen to CD3 (základní znak T lymfocytů), tzn. jsou double negativní v kůře se vytváří receptorové řetězce alfa, beta, mimo thymus pak gama, delta a) učení u efektorových- musí rozpoznat antigen ve vazbě s MHC-> projde asi 8 procent, 92% hyne apoptózou=> pozitivní selekce b) těch 8% jde dál a tam je jim zase předkládán antigen ve vazbě s MHC, zároveň ty buňky nesmí rozpoznat vlastní antigeny> ty co rozpoznají vlastní jdou do apoptózy, zase je to asi 8% co projde=> negativní selekce na periferii pak helpery rozpoznávají antigen s vazbou na MHC2 (na profesionálních APC) a cytotoxické s MHC1 (na všech buňkách) Th lymfocyty - jsou aktivovány kontaktem s APC povrchový znak CD4 (a CD3), dělí se pak na na Th1 a Th2=> Th1 působí protinádorově, destrukce buněk, protože jejich cytokiny (IL2) stimulují cytotoxické lymfocyty a makrofágy (APC) Th2 prostřednictvím cytokinů IL-4 stimulují proliferaci B lymfocytů, indukují diferenciaci navzájem na sebe působí prostřednictvím cytokinů- Th2 může deaktivovat Th1 atd z Th vznikají regulační Treg- povrchový znak CD25, CD45 Tc lymfocyty thymus opouští precytotoxické lymfocyty, mají TCR schopný rozpoznat antigen, nejsou zralé a nemohou zabíjet potřebuje 2 signály: rozpoznání specifického antigenu vázaného s molekulami MHC1, a působení cytokinu IL 2 (z Th1 buněk) každý je schopen usmrtit hodně buněk, zabíjení je antigen specifické a vyžaduje buněčný kontakt jeho granule mají perforin, serinové proteázy, po kontaktu se obsah uvolní, perforiny udělají kanálky a do nich vstříknou ty serinové proteázy Tc se odpoutá a dál pokračuje, cílová buňka hyne apoptózou T regulační - imunosupresivní funkce, genotyp je CD4 CD25 - inhibují aktivací efektorových CD4 lymfocytů (helperů bez CD25) - je to asi půl až pět procent mononukleárních buněk periferních - brání autoimunitnímu onemocnění nebo problémům při transplantacích, ale také na druhou stranu jsou odpovědné za nereaktivitu IS vůči nádorům (někdy) - působí přímým kontaktem - slabé APC aktivují regulační T - silné (profesionální) aktivují ejektorové T=> tzn. když je vazba na APC slabá, dojde jen k vyblokování a ne k destrukci - znak CD45Ra (naivní), CD45Ro (paměťové) 38.                Úloha cytokinů v adaptivní imunitě - regulační cytokiny tvořeny hlavně T lymfocyty, hlavně jsou to interleukiny - polypeptidy, nemají specifiku pro antigen, působí jen na buňky, které pro ně mají receptory - jeden cytokin může být tvořen více druhy buněk - některé cytokiny cirkulují krví a působí na velkou vzdálenost od místa vzniku=endokriiní působení, jiné jsou labilní a mají krátký katabolický čas-působí na buňku,kt. je vytvořila nebo v jejím blízkém okolí=autokrinní a parakrinní působení - cytokiny působí regulačně na T a B lymf.,NK bky,fagocytózu,na různé další funkce přirozené imunity a na krvetvorbu - cytokiny prostřednictvím receptorů působí i na bky endokrinního a nervového systému a naopak hormony a neurotransmitery působí prostřednictvím receptorů na bkách imun. syst. a na imun. reakce->tak imunitní,endokrinní a nervový syst. tvoří koordinovaný komplex ,kt. zajišťuje a chrání homeostázu a integritu organismu Naivní Th buňky se po stimulaci antigenem diferencují na Th1 a Th2 Th1 působí protinádorově, destrukce buněk,- jejich cytokiny (IL2) stimulují cytotoxické lymfocyty a MF (APC) Th2 prostřednictvím cytokinů IL-4 stimulují proliferaci B lymfocytů, indukují diferenciaci navzájem na sebe působí prostřednictvím cytokinů- Th2 může deaktivovat Th1 39.     Specifická cytotoxická reakce - funkcí Tc, i když někdy tak můžou působit i Th a) důležitá obrana proti virům- Ag zničeny dřív než jsou viry kompletovány b) likvidace nádorových buněk c) odhojování transplantátů - Th produkuji cytokin IFN gama-> aktivace Tc-> množení, diferenciace-> přilne k cílové buňce, perforuje (podobný C9 komplementu) udělá kanálek, vyprázdní se serinové proteázy-> iniciace apoptózy (nebo dojde rovnou k osmotické lýze bb) - nebo Tc vyšle TNF k cílové buňce, naváže se to na receptor a vyšle se signál pro apoptózu do nitra buňky - výhodnější smrtí je apoptóza- apoptotická tělíska jsou fagocytována, zatímco při osmotické lýze se uvolní chemické látky působící nekroticky na okolí 42.                Monoklonální protilátky a jejich využití Produkce monoklonálních protilátek a) konstrukce B hybridomů- fúze normálních plazmatických buněk a myeloidních buněk prostřednictvím nějakého viru např.-> vzniknou hybridy, které mají schopnost produkovat protilátky a zároveň jsou nesmrtelné - vznikne mnohojaderný heterokaryon, jehož jaderné membrány postupně splynou a jedno velké jádro obsahuje chromozomy obou rodičů - během dělení této hybridní buňky dochází k náhodným ztrátám chromozomů, dokud se buňka nestabilizuje, pokud dojde ke ztrátě chromozomu potřebného pro přežití, buňka hyne - hybridomy z myších a lidských buněk postupně ztratí všechny lidské chromozomy b) testování získaných klonů na produkci protilátky požadované specifity c) pomnožení vybraných hybridomů. Produkce lidských monoklonálních protilátek: - problémem užití myších MP u lidí je antiizotypová reakce, která může vést až k alergickým komplikacím. - problémy se získáním lidských MP spočívají v imunizaci (pouze in vitro) a absenci vhodných myelomových buněk - alternativní cesta je přes infekci B buněk virem Epsteina a Barrové, čímž tyto buňky získají vlastnosti nádorových buněk a přitom sekretují požadovanou protilátku, klonováním těchto transformovaných buněk je možno získat lidské MP použití: a) purifikace proteinů b) identifikace a izolace lymfocytárních subpopulací a klonů- subpopulace lymfocytů nesou na povrchu charakteristické antigeny, monoklonální protilátky se využívají k jejich rozlišení (např. separace CD4+ a CD8+ buněk), určitá subpopulace může být ze směsi odstraněna působením monoklonální protilátky a komplementu c) identifikace nádorových buněk- nádorové buňky nesou specifické antigeny, které je odlišují od netransformovaných buněk; monoklonální protilátky proti těmto antigenům umožňují detekci tumorů, např. metastáz ve velmi časném stadiu; problém je, že řada tumorů nenese společný specifický antigen d) likvidace nádorových buněk- MP společně s komplementem mohou zabíjet nádorové buňky; pokud jsou nádorové buňky rezistentní k lýze zprostředkované komplementem, nádorově specifická MP se konjuguje s radioizotopem nebo toxinem a vzniklý imunotoxin je může rozpoznat a zabít e) diagnostika- existují stovky MP usnadňujících diagnostiku infekčních chorob, monitorování terapeutických léků, detekci diabetu, tumorových buněk, průkaz těhotenství atd. 43.                Struktura a funkce slizniční bariéry - mech. bariéru sliznic tvoří vrstva epitelových buněk krytá glykokalyxem (glykoproteiny, muciny), oddělená bazální membránou od pojiva a podpůrné tkáně (lamina propria sliznic s jejími buňkami (makrofágy, dendritické buňky, lymfocyty, myofibroblasty, žírné buňky) - epitel se liší podle místa - spoje- tight junctions v paracelulárním prostoru tvořeny okludiny, klaudiny, ZO1, ZO2 (spojeny s cytoskeletem, umožňují signalisaci do buňky) - spoje se otevírají a zavírají na základě signálů - na membránách adhesivní molekuly, zajišťují spojení buněk epitelu navzájem i buněk epitelu s lymfatickými buňkami-> cadherin- je schopen vázat molekulu alfa E beta 7 integrinu na IEL-> udržuje IEL na příslušném místě - bariérová funkce ovlivňována nervovým systémem- cholinergní neurotransmittery zvyšují prostup makromolekul spoji, stres se přenáší přímo na žírné buňky v lamina propria Funkce: 44.                Lymfatická tkáň sliznic - MALT (mucosa associated lymphatic tissue) - GALT (gut …)- a) organizovaná lymfatická tkáň- solitární lymfatické folikuly, Peyerovy plaky, apendix b) volné lymfocyty- IEL(intraepiteliální), LPL(lamina propria) - organizovaná tkáň je hlavním indukčním místem společného slizničního imunitního systému- nejúčinnější kontakt s antigeny z lumen střeva folikuly - podobná struktura jako uzliny, ale chybí pouzdro a aferentní mízovody, kryta epitelem (FAE- follicle associated epithelium)- ten obsahuje speciální M buňky, kterým chybí kartáčkový lem s enzymy a glykokalyx - na bazolaterální straně mají M buňky kapsu s adhesivními molekulami- těmi reaguje s IEL epitelové vrstvy - pohlcují antigeny, předávají je z lumen do folikulu nebo Peyerova plaku, tam je dendritické buňky předkládají T lymfocytům a ty pak po aktivaci indukují imunitní odpověď na sliznicích - zárodečná centra folikulů- diferencující se B lymfocyty - interfolikulární oblasti- T lymfocyty 45.                Orální (slizniční) tolerance - potrava je imunogenní (resp. její složky) - složky potravy se všechny nerozloží až na malé neimunogenní části-> - 1-2% potravinových antigenů jde střevem do oběhu v imunogenní podobě, ale imunitní reakce na ně je nežádoucí, protože by pak mohlo dojít k přecitlivělosti na tuto složku potravy - 2 mechanismy vzniku orální tolerance: a) při vysokých dávkách- delece, anergie b) při nižších dávkách- indukce supresorového mechanismu- realizováno lymfokinem TGF beta produkovaným Treg - využití při léčbě autoimunitních onemocnění 46.                Společný slizniční imunitní systém - imunitní reakce nevedou jen k místní odpovědi, ale i k odpovědi na vzdálených sliznicích a v cirkulaci -„společný slizniční systémů"-bb. produkující na sliznicích a exokrinních žlázách IgA, pocházejí z organizované lymf.tkáně= ústřední indukční místo společného imunit.systému- zde jsou bb. aktivovány a indukují imunitní odpověď ●recirkulace lymfocytů: -migrace lymfatickou cestou (z Peyerových plátů do mesenterických lymf.uzlin a odtud do ductus thoracicus) do krevní cesty(vena cava) zpět na slizniční povrchy a exokriní žlázy, kde zajišťují potřebné efektorové funkcehoming -recirkulací se vrací buď na původní místo, nebo na místo, kde probíhá zánět -během migrace-lymfocyty interakce s endotelem cévnejprve interakce mezi selektiny a receptorempřechodná adheze lymfocytuzpomalení pohybu musí být další aktivační signál(cytokiny, interakce), aby se  afinita vazby lymfocytu k endotel bb transendotelová migrace -selektivní „homing"lymfocytů do střevatýká se hl. aktivovaných lymfocytů, malých paměťové bb. -slizniční lymfocyty- na povrchu α4β7 integrin= receptor pro specif. slizniční cévní adresin MadCAM1 47.                Volné lymfocyty sliznic = efektorové složky imunitního systému - a) IEL- intraepiteliální lymfocyty na basolaterální straně epitelu - T lymfocyty, CD8+, zvláštní subpopulace s homodimerem (dva řetězce alfa) znaku CD8 - znaky: CD8+, CD45RO+, adhesivní molekula (integrin), granule s cytolytickými enzymy (perforin)-> mohou fungovat v cytotoxické reakci - fce: mají schopnost rozpoznat proteiny, které nejsou normální součástí epitelu, působí cytolyticky na poškozené/ nádorově změněné b. epitelu - b) LPL- lymfocyty lamina propria- nejhojnější efektorové b. sliznic - T CD4+, B (plazmatické buňky produkující hlavně IgA, další produkující IgG, IgM) - rychlý vývoj hlavně brzo postnatálně, pak inhibice 48.                Vlastnosti a funkce sekrečních imunoglobulinů - polymerní IgA (v krvi minometní), zdrojem jsou plazmatické buňky ve sliznicích sekretů -struktura- přítomnost J řetězce umožňuje interakci IgA se sekreční komponentou - vznik: IgA interaguje s receptorem pro polymerní imunoglobuliny pIgR na bazolaterární straně epitelových buněk sliznice-> IgA s receptorem vstupuje do buňky, proniká cytoplazmou, na luminálním povrchu enterocytu se odštěpí doména receptoru a IgA s hlavní částí receptoru- sekreční komponentou (spojeno disulfidickými můstky)- jde na povrch epitelu a do lumen jako sekreční IgA - těžko štěpitelný sekrečními proteázami - dvě podtřídy- IgA1 (převládá) a IgA2 (v kolon, odolnější, aktivita proti polysacharidovým Ag) Funkce: a) blokuje adherenci bakterií na sliznici, brání průniku Ag do vnitřního prostředí b) reaguje s baktericidními látkami sekretů (laktoperoxidasa, laktoferin) a přivádí je na povrch bakterií c) neutralizuje viry přímo v epitelu d) tvoří komplexy s Ag pod epitelem, transportuje je do lumen 50.                Imunopatologická reakce II. typu - cytotoxická reakce - zprostředkována IgG, IgM,kt. jsou namířeny proti antigenům na vlastních buňkách (krvinkách)-> aktivuje killer buňky - nebo cytolýza klasicky komplementem - nebo zprostředkováno antireceptorovými protilátkami- váží se na receptory (stimulující, blokující) - manifestace- hemolytická anémie, leukopenie, trombocytopenie, thyroitida, pulmorenální syndrom, po transplantaci jako hyperakutní rejekce orgánu 51.                Imunopatologická reakce III. typu - imunitními komplexy zprostředkovaná reakce - způsobena IgG a IgM (schopné aktivovat komplement), které nejsou dostatečně odstraňovány fagocyty - jejich hromadění-> aktivace komplementu-> zánět, poškození závisející na povaze antigenu - vytváření imunokomplexů v organismu je fyziolog. jev, záleží však na genetickém pozadí jedince a na vlivu vnějších faktorů - manifestace: horečka, artralgie, kopřivka, proteinurie= sérová nemoc po aplikaci monoklon protilátky s myším fragmentem - glomerulonefritidy, vaskulitidy, alveolitidy, reakce na potraviny a léky 52.                Imunopatologická reakce IV. typu - reakce oddálené přecitlivělosti, zprostředkována T lymfocyty a makrofágy - kontakt s antigenem-> Th1 uvolňují mediátory, cytokiny-> aktivace makrofágů-> produkují mikrobicidní a cytotoxické látky (superoxid, NO, proteázy), endogenní pyroxeny (IL1, IL6, TNF alfa), deriváty kys. arachidonové, cytokiny, proteázy (elastáza, kolagenáza), proteázové inhibitory, stresové, hydrolytické proteiny - manifestace: kontaktní dermatitida, dermatózy, hepatitida, granulomatózní choroby aj. 53.                Imunopatologická reakce proti signálním systémům - je podtypem II. typu imunopatologické reakce, reakce zprostředkovaná antireceptorovými protilátkami = stav, kdy protilátky neničí cílovou strukturu, ale blokují nebo stimuluj její funkci: stimulační efekt: protilátky proti membrán. receptoru stimulují funkci ligandu blokující efekt: protilátky soutěží o vazbu nebo brání vazbě ligandu (může se uplatňovat nejen u bb, i u proteinů a enzymů) Graves-Basedowova choroba - stimulační protilátky proti recetoru pro TSH(thyreotropin) myasthenia gravis - blokující protilátky - jejich vazba na acetylcholinový receptor blokuje nervosvalový přenos pernicinózní anémie - blokující protilátky - proti vnitřnímu faktoru, blokují vstřebávání B12 hypotyreóza - protilátky proti tyroidním hormonům diabetes mellitus rezistentní na insulin - blokující protilátky - proti receptoru na inzulin antifosfolipidový syndrom - protilátky proti sérovým proteinům - zasahují do procesu srážení krve protilátky proti membránovým molekulám neutrofilů - jejich destrukce protilátky proti cytoplazimatickým antigenům neutrofilů - vaskulitidy protilátky proti spermiím (inhibice pohyblivosti), proti oocytům (poruchy plodnosti) 54.                Fáze imunitní odpovědi 1. jako první se do obranných fcí zapojí nespecifické, neadaptivní mechanismy = rozpoznání chemických struktur (hlavně charakteristické sacharidy) na povrchu mikroorganismů, nebo jejich nepřítomnost na povrchu vlastních buněk  aktivace efektorových mechanismů buněk nespecif. systému (hl. fagocyty), humorálních systémů (komplement)  likvidace cizorodého mikroorganismu 2. některé fagocyty slouží jako APC (antigen prezentující buňky) - nezbytné k zahájení specif. imunitních procesů - na povrchu APC jsou pomocí MHC glykoproteinů vystavovány fragmenty proteinů jimi pohlcených 3.aktivace specifických mechanismů - ty jsou založeny na klonálním, anticipačním procesu (= v organismu miliony různých T a B lymf,které se liši strukturou vazebných míst na svých antigenně specifických receptorech)  Ag se setká s příslušným lymfocytem (ten má patřičné receptory)  namnožení = vytvoření klonů stejné specifity  eliminace antigenu (mikroorganismu, který ho obsahuje) * k aktivaci a namnožení obvykle nestačí rozpoznání Ag - je potřeba pomocný = kostimulační signál od jiných buněk imunit. syst. = princip druhého signálu  regulační význam (aby nedocházelo k snadné a nebezpečné aktivaci lymf.) 4. klonálně specifické buňky se diferencují do příslušných efektorových populací - kostimulační a diferenciační signály jsou z nespecifických části imunity 57.   Zánětové buňky a jejich aktivity Neutrofily jako první se hromadí v místě poškození, fagocytují, pohybují se chemotaxí aktivovány cytokiny z makrofágů a endotelu exprimují adhezivní molekuly, receptory pro IgG, složky komplementu CR1, pro C3a, C5a, pro IL-8 krátce žijící, neschopny opakovat fagocytózu, smrt apoptózou Basofily - zdroje zánětlivých mediátorů a cytokinů, enzymů - receptory pro IgE, ejektorové buňky v reakcích IgE zprostředkovaných (přecitlivělost) - podél cév, rozhraní mezi vnějším a vnitřním prostředím Eosinofily - destrukce infekčních agens, které stimulují produkci IgE (paraziti), efektory v alergické reakci Monocyty - cirkulující, nekompletně diferencované prekurzory tkáňových mikrofágů Makrofágy - heterogenní, přítomny všude, aktivovány různými stimuly - spojují přirozenou a specifickou imunitu, oboustranně kooperují s T lymfocyty - fagocytují, jsou APC- předkládají peptidy v komplexu s MHC2 lymfocytům, pomáhají aktivovat T lymfocyty, produkují cytokiny které přitahují neutrofily - řídí zánět, reparativní procesy, imunitní odpověď, ochranu proti patogenům 58.                Mechanizmus migrace leukocytů extravasálně - do místa poškození tkáně migrují z krve nejdřív neutrofily, pak monocyty a lymfocyty- nejprve adheze na endotel a potom migrace mezi endotelovými buňkami do tkáně, pohyb na základě chemotaxe Proces: a) zpomalení leukocytů v krvi- ve venulách jsou nejméně působící hemodynamické síly b) rolling podél endotelu- endotel exprimuje selektiny (adhezivní molekuly)-> tranzitorní adheze na endotel bez poškození c) aktivace leukocytárních integrinů- vazba leukocytů na endotel (pevná) d) přestup buněk přes bazální membránu e) kontakt leukocytů s proteiny ECM (prostřednictvím adhezivních molekul) - neutrofily se zpátky do cirkulace nevrací, po vykonání funkce hynou apoptózou 59.                Adhezivní molekuly a jejich funkce - bílkoviny umožňující mezibun interakce- zvyšováním nebo snižováním jejich počtu/afinity bb regulují reakce mezi sebou - tyto reakce jsou nezbytné pro zánět, embryonální vývoj, vývoj orgánů, imunitní dozor funkce: a) interakce leukocytů s endotelem a proteiny ECM b) aktivaci buněk. Přenos signálů c) umožňují migraci leukocytů mimo endotel d) umožnění mezibuněčných komunikací 60.                Fáze zánětu a jejich charakteristika Zánět = fyziologická, homeostatická odpověď na poškození tkáně odpověď - komplexní, lokální, systémová poškození - infekční agens, poškození tkání a orgánů, imunopatologické podněty, ischemie tkáně cíl - lokalizace a ohraničení poškozené tkáně, eliminace patogenu, reparace tkáně, úprava porušené homeostázy, stimulace a zvýšení specifické imunitní odpovědi (na původních procesech se totiž podílí jen přirozená imunita) Fáze zánětu: nejdříve akutní fáze a poté dojde k reparaci, pokud je zánětlivá odpověď prolongovaná (přetrvává stimulace nebo jsou porušeny vlastní regulace) může vést k poškození tkáně, rozvoji chronického zánětu a poruše funkce orgánů Akutní fáze - obvykle odezní bez následků, poraněná tkáň se kompletně zahojí zánětové reakce: - iniciační - hodiny, přirozená imunita reakce makrofágu na patogeny  aktivace: - nebezpečné signály z tkáně - oxidativní stres, narušení tkáňové integrity, nekróza; - apoptóza buněk - modulace neuroendokrinního systému  aktivace koagulace a komplemetu,  uvolnění prozánětových molekul (C5a, C3a)  uvolnění prozánětových cytokinů (IL-1, IL-6, TNF)  zesílení exprese adhezivních molekul na leukocytech a endoteliích adheze a diapedéze leukocytů  granulocytární infiltrát  vazodilatace  proteolytická degradace mezibuň. hmoty - vrcholná - dny, specifická imunita akumulace mononukleárních buněk zpracování a prezentace Ag T-lymfocyty specifická imunitní reaktivita klonální expanze efektorové a regulační aktivity T-lymfocytů (pomoc, cytotoxicita) a B- lymfocytů (produkce Ig) - reparační - týdny, imunitní i neimunitní mechanismy - obnova tkání eliminace příčiny poškození tlumení imunitní aktivity, přetrvává imunologická paměť eliminace buněk zánětu apoptózou tlumení syntézy proteolytických enzymů aktivace fibroblastů tvorba mezibuněčné hmoty, angiogeneze Chronická fáze - dochází k destrukci tkáně a jejímu nahrazování vazivem - převáží fibrotizační pochody nad reparačními- náhrada funkční tkáně fibrotickou, což může mít vážné důsledky  jedná se většinou o patologické procesy 61.                Atopie, alergie Atopie= dědičně podmíněný sklon ke vzniku imunologické přecitlivělosti časného typu zprostředkované protilátkami IgE Alergie= klinický projev atopie, systémové onemocnění s lokálními projevy, imunopatologický stav, organismus se neúčelně brání běžným podnětům - projevy- rinitida, sinusitida, zánět spojivek, astma, atopický ekzém, extrinsická alergická alveolitida, dermatitida, migréna, anafylaxe, gastrointestinální obtíže a jiné - kontakt s alergenem-> spuštění kaskády alergické reakce - rozdělení alergie podle typu imunopatologické reakce: Reakce I.typu- zprostředkovaná IgE protilátkami Reakce II.typu- zprostředkovaná IgG a IgM protilátkami Reakce III.typu- zprostředkovaná imunitními komplexy Reakce IV.typu- zprostředkovaná T lymf. a makrofágy podle místa kde reakce probíhá, a podle alergenu - mechanismus vzniku alergie: porucha rovnováhy mezi Th1 a Th2 lymfocyty, převaha Th2 -> to, co by mohlo bránit těmto onemocněním, je rovnováha pro a protizánětlivých faktorů a působení Treg 62.                Biologický význam IgE - klasická stavba imunoglobulinu - těžký řetězec epsilon má 4 konstantní domény - Th2 lymfocyty produkují cytokiny IL4, IL5, IL13, ty se váží na B lymfocyty a dojde k izotopovému přesmyku, kterým vzniká IgE, naopak Th1 produkují IFN gama a ten to inhibuje (dále to inhibuje autoreaktivní IgG namířený proti IgE) - dál je nutná kooperace ligandu CD40 na T lymfocytech a receptoru CD40 na B - je secernován na membráně B lymfocytů - zvýšená hladina IgE je typická pro alergická onemocnění, parazitární onemocnění (parazitární antigen se naváže, IgE zprostředkuje degranulaci mastocytů a uvolnění mediátorů, ty přitahují eozinofily a jejich toxické produkty se podílí na zneškodnění parazita) - Hyper IgE syndrom- stafylokokus aureus/candida albicans->extrémní množství IgE, opakované kožní a plicní abscesy, kostní abnormality, retence mléčných zubů - Di georgův syndrom- aplazie příštítných tělísek, vady srdce a aorty, hypognatie, nízké uši - selektivní deficience IgA- vzestup IgE- autoimunita, alergie - hematologická onem, virové, myotické inf, alkoholismus,(monoklonální gamapatie), Omenův sy, Wiscott aldrichův sy 63. Receptory pro IgE - IgE se váže na receptory svou Fc částí těžkého řetězce 1) FcRI - vysokoafinitní receptor na žírných buňkách a bazofilech, dále málo na Langerhansových buňkách v kůži, trombocytech, eozinofilech a makrofázích - skládá se z polypeptidových řetězců alfa, beta a dvou gama - alfa má malou část intracelulární a velkou extracelulární, ta je složena do domén podobných imunoglobulinům a váže se na ní IgE, přenos signálu jde přes zbývající řetězce - dojde k fosforylaci tyrosinu, inicializuje degranulaci žírných bb, uvolní se mediátory pocházející z fosfolipidů a začne jejich de novo syntéza 2) FcRII - nízkoafinitní receptor (CD23) na B a T lymfocytech, eozinofilech, trombocytech, folikulárních dendritických buňkách (asi má vliv na diferenciaci B lymfocytů na plazmatické buňky) - patří mezi C lektiny, C konec je extracelulárně, N konec cytoplazmaticky (2 typy- CD23a, CD23b, liší se 7 AMK) - CD23a- na B lymfocytech, v komplexu s IgE prezentují antigeny T lymfocytům - CD23b- na zánětových buňkách, indukováno IL4(IL4-uvolnění ze žírných buněk -> indukuje syntézu IgE a zároveň i těchto receptorů), IL13-> indukuje fagocytózu - CD23 může být štěpeno endogenními peptidázami na fragmenty s lektinovými doménami, které mají pořád vazebnou kapacitu pro IgE v přítomnosti Ca; jejich koncentrace v séru stoupají u alergiků 64.                Anafylaxe, anafylaktoidní reakce anafylaxe - soubor až život ohrožujících náhle vzniklých příznaků ve více systémech Postižení kůže: erytém, exantém, pruritus, angioedém Dýchacího traktu: laryngální edém, bronchospasmus Kardiovaskulárního systému: hypotenze, arytmie, ischémie GIT: nauzea, zvracení, průjem, křeče UGT: renální kolika, spasmy dělohy a močového měchýře CNS: nervozita, strach, bolesti hlavy, poruchy vědomí - rozvoj šokového stavu-> bezvědomí, křeče, povolení svěračů, selhání dýchacího a kardiovaskulárního systému - příčiny: alergeny potravy, léků, hmyzu, latex anafylaktoidní reakce -podstatou není reakce díky IgE, ale IgG, je zapříčiněna: a) uvolněním mediátorů ze žírných buněk a bazofilů (léky, zátěž) b) poruchou metabolismu kys. arachidonové (aspirin) c) aplikací imunních agregátů (séra, transfuze krve, imunoglobuliny, albuminy) d) jinak (aplikace opiátů, radiokontrastních látek) Léčba obou - adrenalin 0,5 mg každých 15 minut i.m., s.c. - injekční antihistaminikum, H-2 blokátory, kortikosteroidy v pozdní fázi - při známkách selhávání oběhu je třeba aplikace krystaloidů, zajištění životních funkcí, KPR, transport na JIP 65.                Histamin, jeho funkce a receptory - mediátor alergické reakce v mastocytech a bazofilech - vzniká z histidinu, metabolizován histaminázou - z buněk uvolňován- po jejich aktivaci po navázání antigenu na IgE na jejich povrchu, působením toxinů, proteolytických enzymů, žlučových kyselin, léků (atropin), zhmožděním tkání, působením histaminoliberátorů - vazba na H1 receptor-> kontrakce bronchů, střeva, dělohy, plicní vazokonstrikce, víc tvorby hlenu, zvyšuje propustnost postkapilárních venul, chemotaxe leukocytů - H2- víc HCl v žaludku, hlenu v dýchacích cestách, inhibuje chemotaxi leukocytů - H3- v CNS, GIT, cévách- potlačení uvolňování histaminu - H4- na eozinofilech a v kostní dřeni, působí vzestup kalcia v eozinofilech 66.                Buňky uplatňující se v reakcích přecitlivělosti - B lymfocyty, Th lymfocyty, mastocyty, bazofily, neutrofily, eozinofily, makrofágy, trombocyty Mastocyty - žírné buňky, uplatňují se při zánětu, v obraně proti parazitům, při alergic. onemocněních, v perifer. tkáni se soustřeďují v kůži a sliznicích, pro růst je důležitý IL-6, při zánětu aktivovány velmi brzy - dojde k nabobtnání granul, ztrácí krystalické uspořádání, jsou rozpustné a uvolněné exocytozou(mediátor - histamin) 2 fenotypy žír. bb. - MCT fenotyp (závislý na T lymf., obsahuje tryptázu a je v plicích a sliznicích GIT) a MCTC fenotyp ( obsahuje tryptázu a chymázu - v kůži) Eozinofily- buňky z kostní dřeně - vyvíjí se pod vlivem IL-3 a IL-5, mají 2laločnaté jádro, přítomné v tkáních Na svém povrchu exprimují Fc receptory IgG, IgA a IgE, často i CD23 a CR1= receptor pro C3b složku komplementu Patří k efektorovým bb. zánětu a uvolňují mediátory, kt. jsou granulární ( bazické proteiny - MBP= hlavní bazický protein, enzymy, cytokiny, chemokiny) a mediátory vytvořené z buněčné stěny Eozinofilie- zvýšení počtu eozinofilů - u alergií(astma), parazitár. onemocnění, střevní a respirační Bazofily- pro vývoj důležitý IL-3, hodnoty stoupají při zánětech kůže, Crohn. nemoc, nemoc. Ledvin Na povrchu IgE i IgG Degranulace může být anafylaktického charakteru (mediována IgE- pár minut) nebo pozvolná degranulace (několik dní) Neutrofily- v cytoplazmě granula primární (obsahující myeloperoxidázu, lyzozomální hydrolázy, elastázu) a sekundární(laktoferin a lysozym) Na povrchu receptory pro Fc fragmenty IgG, IgA, pro C3b složku komplementu aj. Degranulace spočívá ve vytvoření fagolyzozomu Monocyty/makrofágy -vznikají ze společné pluripot. buňky, diferencuji se, na jejich povrchu je 30 receptorů, z hlediska alergického zánětu je důležitá přítomnost vysokoafinitních FcERI a nízkoaf. FCERII receptorů pro IgE, k aktivaci makrofágů dojde po kontaktu s bakteriemi či jejich produkty, antigeny, komplementem aj. Makrofágy produkují leukotrieny, prostaglandiny, dusíkové radikály, cytosiny, chemokiny Aktivace FcERI vede ke specifickému pohlcování antigenu či alergenu, aktivace FcERII zvyšuje syntézu NO, cAMP, zvýší se cytotoxicita Trombocyty- význam při srážení krve ale i zánětlivé odpovědi organismu, obsahují x typů granul (denzní - serotonin, ADP, ATP), na povrchu receptory pro Fc fragment IgG a IgE - po aktivaci syntéza cytotox. látek B lymfocyty- po rozpoznání Ag se mění na plazmatické buňky a produkují protilátky, vlivem interleukinů a TH2 lymfocytů dochází k izotopickému přesmyku a produkci IgE 71.                Mechanizmy autoimunitního poškození tkáně -imunitní reakce na autoantigen může být buď humorálního typu (uplatnění autoprotilátek) nebo buněčného typu (výkonnými mechanismy jsou autoreaktivní T-lymfocyty) -na tkáňovém poškození se podílejí různé typy imunopatologických reakcí (II.-IV.typu) -u orgánově specifických autoimunitních chorob vedou k poškození obvykle cytotoxické mechanismy, zprostředkované autoprotilátkami nebo autoreaktivními T-lymfocyty a jejich produkty (IIa a IV typ) -část orgánově specifických attoimun. chorob je způsobena přítomností antireceptorových protilátek (typ IIb) -u systémových orgánově nespecifických chorob převažuje poškození zprostředkované imunokomplexy tvořenými autoprotilátkou s autoantigenem (III.typ) -nález autoprotilátek v séru nemusí znamenat, že se podílejí na patogenezi onemocnění -imunopatologické reakce - dochází k nim. když se imunitní reakce nezadrží ve spádových lymfatických uzlinách a postupuje do tkání nebo orgánů -pokud do nich proniknou i autoreaktivní T-lymfocyty , hrozí jejich aktivace a vznik autoimunitního poškození - proti tomu jsou však vytvořeny anatomické a funkční bariéry -pokud k autoimunitní odpovědi jednou došlo, následují další vlny s širší reaktivitou proti vlastním determinantám (proces „rozšiřování determinant") -přehled reakcí - tabulka 131, Základy imunologie, Šterzl 72.                Úloha autoprotilátek v autoimunitě autoprotilátky -heterogenní skupina protilátek - s ohledem na jejich indukci, specifiku, efekt a klinický význam -imunoglobuliny namířené proti endogen antigenům (proteiny, glykoproteidy, nukleové kys, fosfolipidy, glykofosfolipidy) -detekujeme je v séru a jiných tělních tekutinách (synoviální tekutina, cerebrospinální tekutina) -jejich tvorba a) indukována různými patogenetickými mechanismy = patologické autoprotilátky b) bez indukce, součást tvorby přirozeného repertoáru obrany = přirozené autoprotilátky -dělíme je na orgánově specifické a orgánově nespecifické -vyskytují se v organismu fyziologicky → ty jsou označovány jako přirozené - nízká afinita - širokospektrá vazba ( jsou polyreaktivní) - převážně izotopu IgM - koncentrace v séru je nízká, málo citlivými metodami neprokazatelné - vznikají v průběhu autostimulace - mají fyziologickou úlohu (udržení homeostázy, regulují autoreaktivní lymfocyty) funkce: -nezbytné k vyvazování vlastních antigenů (uvolněných metabolickou degradací a stárnutím) -jejich vazba nevede k poškození organismu -první obranná linie proti infekci, než se vytvoří specifické protilátky -zabraňují patologické autoimunitně vazbou na mikrobiální epitopy podobné autoantigenům -výskyt stoupá s věkem -jejich úloha pro patogenezi a diagnostiku autoimunitních onemocnění je zanedbatelná autoprotilátky u autoimunitních chorob -v séru ve vysokých koncentracích, převaha vysoce afinních izotopů IgG a IgA -pro diagnostickou významnost je třeba, aby dosáhly určité kritické hladiny a jejich izotop byl IgG nebo IgA (ovšem ani přítomnost autoprotilátky IgG nebo IgA neznamená nutně, že se jedná o patologickou protilátku a že má patogenetickou účast u autoimunitních onemocnění → průkaz samotných autoprotilátek k diagnóze autoimunitního onemocnění nestačí) -! za autoimunitní onemocnění nepovažujeme stav, při kterém prokážeme autoprotilátky, ale nejsou žádné klinické symptomy -Aby bylo možno dojít k závěru o kauzální účasti autoprotilátek proti vlastním tkáním při patogenezi u autoimunitních onemocnění, je nutné sledovat: 1.)funkci cirkulujících autoprotilátek -patogenetický význam cirkulujících autoprotilátek je možné prokázat destrukcí nebo sekvestrací cílových buněk nebo funkční interakcí s receptorovými strukturami → vede ke stimulaci nebo inhibici buněčné funkce -příkladem účinku těchto cirkulujících protilátek je autoimunitní hemolytická anemie, leukopenie, trombocytopenie -účinek na buněčné receptory vede po stimulaci THS receptorů tyreocytů k Graves-Basedowově tyreotoxikóze -působení na acetyl-cholinové receptory nervových zakonční ve svalu vede k myastenia gravis 2.)lokalizaci a účinek protilátek lokalizovaných v postižených tkáních -autoprotilátky proti vlastním tkáním se převážně vyvazují do cílových tkání - tam je možné je prokázat v místech lézí jako imunokomplexy ve vazbě s komplementem, který je předpokladem jejich cytotoxixkého působení -ideálním průkazem by bylo lokalizované imunokomplexy izolovat, oddělit účinné autoprotilátky, identifikovat autoantigem významný pro patogenezi - cíl: prokázat patogenetický význam autoprotilátek a primární úloha autoantigenu (glomerulonefritida, bulosní pemfig) -další možnost průkazu - izolace lymfocytů z postižených tkání a z jejich mRNA získat orgánově specifické IgG ( např. průkaz charakteru protilátek proti antigenu tyreoidální peroxidáze, dále z periferních lymfocytů byly takoto prokázány autoprotilátky proti dehydrogenáze kyseliny glutamové u DM 1.typu) 3.)doložit patogenezi pasivním přenosem autoprotilátek -průkaz pasivního přenosu není snadný, limitován bariérami mezidruhového přenosu -možné získat jen informace o pasivním přenosu mezi matkou a plodem - mohou prokázat jak nefunkční, tak někdy patogenetickou úlohu autoprotilátek 4.)vyvolat poškozenípodáváním (imunizací) definovanými autoantigeny -autoimunitní mechanismy je možné ověřit experimentálním postupem, dáváním definovaných autoantigenů v opakovaných dávkách nebo v nepotním adjuvans synergiím jedincům (průkaz např. autoimunitního poškození tkání kolagenem a glykosaminoglykany) -řada autoprotilátek, které jsou indukovány specificky u autoimunitních nemocí, mají významnou klinickou relevanci bez ohledu na jejich úlohu v patogenezi onemocnění -většinou nejsou bezprostřední příčinou onemocnění - slouží spíše jako marker autoim. onemocnění -mohou předcházet klinické manifestaci autoim. onemocnění, provázet klinickou manifestaci a i přetrvávat po manifestaci a existovat bez onemocnění 73.                Přirozené autoprotilátky -tvorba - bez indukce, součást tvorby přirozeného repertoáru obrany = přirozené autoprotilátky -vyskytují se v organismu fyziologicky →jsou označovány jako přirozené - nízká afinita, širokospektrá vazba ( jsou polyreaktivní) - převážně izotopu IgM - koncentrace v séru je nízká, málo citlivými metodami neprokazatelné - vznikají v průběhu autostimulace - mají fyziologickou úlohu (udržení homeostázy, regulují autoreaktivní lymfocyty) funkce: -nezbytné k vyvazování vlastních antigenů (uvolněných metabolickou degradací a stárnutím) -jejich vazba nevede k poškození organismu -první obranná linie proti infekci, než se vytvoří specifické protilátky -zabraňují patologické autoimunitně vazbou na mikrobiální epitopy podobné autoantigenům -výskyt stoupá s věkem -jejich úloha pro patogenezi a diagnostiku autoimunitních onemocnění je zanedbatelná 74.                Autoantigeny -přesný sled reakcí, kt vedou ke vzniku autoimunity a povaha antigenu, kterým autoimunita začíná- nejsou zcela objasněny -není jisté, zda antigen, který odpovídá prokázané autoprotilátce je primární příčinou patologického procesu - určení vyvolávajícího antigenu znesnadňuje:různorodost prokazovaných autoprotilátek není jasné zda spouštěcí faktor je ve vztahu k antigenu, který podněcuje vznik autoprotilátek - rozpoznány jen u části chorob, často homologní struktury s intracelulárními enzymy - lze těžko prokázat, kdy jde o antigen, a o jaký 75.                Úloha autoreaktivních T lymfocytů v autoimunitně - potenciálně autoreaktivních T lymfocytů se organismus zbavuje při negativní a pozitivní selekci v thymu, ale pokud uniknou, jsou potlačovány v periferii tak, aby nereagovaly - stále ale přetrvávají T lymfocyty které rozpoznávají vlastní struktury s nízkou afinitou-> když je prezentování zesíleno (větší exprese MHC), nebo pokud potlačování ne periferii nefunguje, může dojít k autoimunitě - při patologii tedy rozpoznají autoantigen-> aktivace-> klonální expanze-> autoimunitní onemocnění - fyziologické autoreaktivní T lymfocyty- k odklízení vlastních poškozených struktur, nezbytné pro zachování normální fce imunitního systému; jsou kontrolovány mnoha faktory - patologické a fyziologické autoreaktivní lymfocyty od sebe nelze odlišit 76.                Definice imunodeficience a jejich klasifikace - stavy charakterizované zvýšenou náchylností k infekcím - podle příčiny: a) primární (viz ot.77) b) sekundární (viz ot.78) - podle postižené složky: a) specifické- poruchy protilátek, buněčných složek, obojího b) nespecifické- poruchy fagocytózy, komplementu 77.Primární imunodeficience -rozdělení a klinické projevy,diagnostika,terapie - způsobeny vrozenou poruchou genů kódujících proteiny důležité pro funkci imunitního systému a) protilátkové- 70%, většinou deficit IgA, 20 z 10 000 porodů, nemocní jsou v národních registrech - způsobeny bodovými mutacemi/ delecí, často vázány na X chromosomy, proto jsou postiženi chlapci a dívky spíš jen přenašečky; pokud nejsou vázány na X, jsou přenášeny autosomálně recesivně b) defekty některých složek imunitního systému- např. poruchy apoptózy diagnostika a) rodinná anamnéza b) osobní anamnéza a příznaky c) laboratorní diagnostika (krevní obraz,elektroforéza bílkovin) d) molekulárně genetická vyšetření klinické příznaky: -opakované nebo chron hnisavé sinusititidy, záněty středouší, bronchitidy, pneumonie, urogenitál infekce a průjmy, artritidy léčba: -kausální léčba neexistuje -substituční léčba-podávání intravenózních imunoglobulinů v optimální dávce 78.                Sekundární imunodeficience - poruchy imunity získané během života- např. AIDS - dělení- protilátkové, T buněčné, fagocytární, komplementové a) vrozené poruchy- Downův sy, Turnerův sy, hemoglobinopatie (nutná prevence před zákroky, ATB při komplikacích) b) metabolické poruchy- protein-kalorická malnutrice, anorexie, diabetes mellitus, nefrotický syndrom (i buněčná ID- ohrožená opouzdřenými bakteriemi), urémie, pacienti s dialýzou c) povirové ID stavy- viry mají potlačující vliv na IS - spalničky- imunodeficience a rozvoj sekundární panencefalitidy - EB virus- přechodné snížení imunity, expanze B lymfocytů, zvýšená produkce protilátek - cytomegalovirus, herpetické viry, viry hepatitid, chřipkové viry-> imunosuprese - před jakýmkoli zásahem je nutná dostatečné doba rekonvalescence d) ID u pacientů bez sleziny- ohrožení infekcí opouzdřenými bakteriemi, doporučení vakcinace proti pneumokokům, meningokokům, profylaktické podávání ATB e) iatrogenní ID- často užívání léků s vedlejšími účinky- snížená obranyschopnost - léky k potlačení autoimunity- potlačení všech lymfocytů, takže nedochází k infekčním problémům - cytostatika u nádorových onemocnění-> infekční komplikace -> vyčkání s operacemi do upravení stavu, sledujeme KO 80.                Antigeny nádorových buněk a onkofetální antigeny TSA antigeny specifické pro nádory- na normálních buňkách přítomny nejsou komplex MHC1 s abnormálními fragmenty buněčných proteinů komplex MHC1 s fragmenty proteinů onkogenních virů (EBV, HPV) abnormální formy glykoproteinů (odlišná glykosylace nebo sialylace od buněk normálních) idiotypy myelomů a lymfomů (nádory odvozené od lymfocytů s unikátním BRC, TRC) TAA - antigeny asociované s nádory, nejsou specifické pro nádorové bb, ale u nich se liší v kvantitě, abnormální časová nebo místní exprese -onkofetální antigeny (AFP, CEA) - melanomové antigeny (tyrozináza, MAGE 1, Melan 1) - MERZ/neu- je na epitelových buňkách, silná exprese karcinomu mléčné žlázy - PSA- prostatický specifický antigen - EPCAM- adhezivní molekula na epiteliál. buňky - diferenciační antigeny leukemických buněk (CD10, CD20) - změněné glykolipidy a glykoproteiny (zvýš. exprese) Onkofetální antigeny -proteiny- lze je ve zvýšeném množství najít v krvi a tkáních během zánětu, v malém množství jsou nalézány i za fyziologických podmínek, normálně produkovány jen v těhotenství (cca první 2 trimestry) - alfa fetoprotein (AFP)- secernován žloutkovým vakem a játry fétu, glykoprotein, v dospělosti nahrazen albuminem, zvýšení- hepatocelulární karcinom, nádory zárodečných buněk, žaludku, pankreatu , imunochem. detekce se využívá k potvrzení a identifikaci nádor. buněk - CEA (karcinoembryonální antigen = CD66)- součástí Ig superrodiny, součástí plazmatické membrány, uplatňuje s v mezibuněčných kontaktech-> slepování nádorových buněk, zvýšená exprese u karcinomů střeva , žaludku, prsu - vyšetřování AFP i CEA jako nádor. antigenu je omezena tím, že zvýš. hladiny jsou nalézány i u nenádor. onem (cirhoza) 81.                Imunoterapie nádorových onemocnění -základní léčbu představuje- chirurgické odstranění, chemoterapie, radioterapie -imunoterapie je založena na indukci protinádorové imunity a je využívána k cílenému směřování léčiv do místa nádoru -strategie protinádorové imoterapie:-zviditelnit nádor. antigeny -zabránit šíření nádoru cévami(potlačení angiogenetických a imunosupresivních faktorů působením př. cytokinů) -podpořit antigen prezentující buňky -posíleni funkce protinádor. T lymf. -Stimulace aktivní imunitní protinádor. reakce hostitele: *vakcinace nádor. buňkami nebo antigeny-purifikované antigeny,adjuvans -vlastní APC *stimulace pomocí cytokinů a kostimulátorů-genová modifikace-exprese kostimulátorů nebo cytokinů v nádor. buňkách -systémové podání cytokinů (IL-2,IFN-) *nespecifická stimulace imunity-látky stimulující zánět (mykobakteriální vakcína) -polyklonální aktivátory(anti-CD3 protilátky, systémové podání) -Pasivní imunoterapie T buňkami a protilátkami: *lymfokiny aktivované zabíječské buňky (LAK) *monoklonální protilátky s protinádor. aktivitou-využití fyziol.fcí: opsonizace, fagocytóza, aktivace komplementu -využití jako nosiče k cílené terapii:konjugáty s cytostatiky, radioizotopy, toxiny 82.                Transplantace, definice, základní pojmy = proces a stav, kdy dochází k přenosu orgánu, tkáně, části tkáně nebo jednotlivých buněk z jednoho jedince na druhého, nebo přenos tkáně v rámci organismu - úspěšnost zavísí na genetických faktorech, použití léků a dalších faktorech - přenášená tkáň= štěp (bez rekonstrukce cévního řečiště), transplantát (s obnoveným cévním řečištěm) - dárce= donor, může být živý nebo mrtvý (kadaver) - příjemce - úspěch závisí na stupni podobnosti transplantačních antigenů dárce a příjemce, histokompatibilních antigenů - větší shoda antigenů HLA (human leukocyte antigens)- větší šance na přihojení - neshoda- rozvoj imunitní odpovědi až rejekce transplantátu= reakce hostitele proti štěpu - reakce štěpu proti hostiteli za zvláštních podmínek (imunologicky kompromitovaný jedinec při transplantaci kostní dřeně) 83.                Transplantační antigeny - MHC- soubor antigenů lidských leukocytů, u člověka HLA, geny pro něj na krátkém raménku 6. chromosomu - 1) antigeny první třídy- tvořeny jedním polypeptidovým řetězcem alfa a jedním řetězcem beta dva- mikroglobulinu, na povrchu VŠECH jaderných buněk - klasické antigeny 1. třídy- A, B, C 2) antigeny druhé třídy - 2 polypeptidové řetězce alfa a dva beta na povrchu buněk imunitního systému (APC, některé aktivované) - klasické antigeny 2.třídy-DR, DQ, DP, funkce je prezentace antigenů - slabé antigeny H- non MHC - také se podílí na rejekci štěpu, ale pomalejší a slabší - jsou to proteiny prezentovány T lymfocytům na povrchu APC ve vazbě s vlastním MHC - dál mohou ovlivňovat produkci a regulaci cytokinů podílejících se na posttransplantačních problémech 84.                Rejekce štěpu a možnosti její prevence = reakce hostitele proti štěpu - může se rozvinout imunitní odpověď na antigeny MHC na buňkách transplantátu-> ten může být imunitou až zničen - může být chronická nebo akutní (viz ot.85,86), uplatňuje se tu imunologická paměť, dá se rozlišovat několik fází rejekce prevence a) zmenšení rozdílu aloantigenů dárce a příjemce - tkáňová typizace-> můžeme určit jednotlivé alely MHC na buňkách dárce i příjemce - metody: serologické (detekce protilátek), smíšené leukocytární reakce, PCR b) zvýšení tolerance vůči štěpu - podávání imunosupresivních léků (azathioprin, cyklosporin A), použitích monoklonálních protilátek blokujících T lymfocyty c) potlačení efektorové fáze imunitní odpovědi - potlačení zánětu- kortikosteroidy 85.                Hyperakutní a akutní rejekce štěpu a) hyperakutní rejekce - uzávěr cév štěpu tromby po několika minutách až hodinách po napojení cév štěpu na cévy příjemce - zprostředkována IgM, IgG navázanými na endotel a aktivujícími komplement-> změny endotelu, poškození jeho proteoglykanového antikoagulačního povrchu, zvýšená tvorba von Willebrandova faktoru-> adheze destiček a vznik trombů - výsledkem je ireverzibilní ischémie do několika hodin b) akutní rejekce - nekróza buněk cév štěpu v prvním týdnu po transplantaci - jedná se o vaskulitidu,kt. je vyvolána IgG namířenými proti antigenům endotelu štěpu a následnou aktivací komplementu - T lymfocyty způsobí přímou destrukci endotelu štěpu, jejich cytokiny aktivují zánětové buňky-> nekróza endotelu - cévní rejekce- štěp je infiltrován T lymfocyty a mikrofágy příjemce-> nekróza parenchymových buněk prostřednictvím Tc a mikrofágů (oboje je to imunopatologická reakce IV. typu) 86.                Chronická rejekce - v období půl roku až roku po transplantaci - fibrózní změny tkáně, ztráta normální struktury orgánu -rozvoj často bez známek akutní rejekce, často k ní dochází jako k procesu pro hojení nekróz v důsledku akutní rejekce - buď je to oddálená přecitlivělost- makrofágy produkují růstové faktory - nebo, protože byly poškozeny cévy štěpu, se chronická rejekce rozvíjí jako reakce na ischemii - k uzávěru cév dochází v důsledku zrychlené arteriosklerózy cév štěpu, proliferace svalových buněk tunica intima 87.                Reakce štěpu proti hostiteli - může docházet u příjemce je imunologicky nereaktivního, imunokompromitovaného, imunologicky nezralého (novorozenec) příjemce při transplantaci kostní dřeně - buňky dárce rozvinou imunitní reakci proti antigenům (většinou non-MHC) příjemce-> až smrt příjemce a) akutní reakce- nekróza epitelu kůže, jater, GIT projevující se jako průjem, žloutenka, vyrážka b) chronická- fibrotizace a atrofie orgánu bez nekrózy, často v plicích, obliterace horních cest dýchacích 88.                Imunologická tolerance centrální -podmínkou vzniku autoimunitních onemocnění je prolomení autotolerance= mechanismů, které udržují imun. reakci vůči vlastním tkáním ve fyziolog. mezích. Tolerance je udržovaná na 2 úrovních-centrální a periferní -ustanovuje se v thymu pro T lymfocyty a v kostní dřeni pro B lymfocyty -v thymu probíhá: pozitivní selekce- při níž jsou zachovány ty T lymf., jejichž komplex TCR je schopen rozpoznat (s nízkou afinitou) vlastní MHC molekuly prezentující vlastní peptidy negativní selekce- při níž jsou eliminovány ty lymf., které rozpoznávají komplexy MHC-vlastní peptid s příliš vysokou afinitou -v kostní dřeni probíhá: negativní selekce-při níž jsou eliminovány B lymf. rozpoznávající rozpustné nebo membránové molekuly přítomné v tomto v prostředí - předpokládalo se, že tolerance k autoantigenům, jejichž exprese je tkáňově specifická, je pouze pod kontrolou perifer. mechanismů, avšak v thymu se objevují buňky PAE-exprimují tkáňově specifické antigeny 89.                Imunologická tolerance periferní -mechanismy perifer. tolerance operují mimo centrální lymf. orgány, drží pod kontrolou fyziologické autoreaktivní lymf. a zajišťují toleranci k antigenům, vůči nimž nebyla v thymu ustanovena tolerance -při autoimunitních onemocnění se jedná zejména o selhání mechanismů perifer. tolerance-ty jsou udržovány několika způsoby: *klonální delece- autoreaktivní lymf. po aktivaci vyvolané rozpoznáním autoantigenu hynou apoptózou *klonál anergie- lymfocyt rozpozná antigen,ale chybí kostimulační signál nutný k plné aktivaci bky.Důsledek: funkční útlum *klonální ignorance-neschopnost lymf. rozpoznat autoantigen *suprese-potlačení autoreaktivních lymf. jinými imunokompetentními buňkami a jejich produkty 90. Obrana proti extracelulárním patogenům (bakteriím) - v boji proti EC patogenům rozhodující plasmatické bb. produkující specifické protilátky, profesionální fagocyty,komplement, Th2 cytokiny -specif.protilátky fungují jako: 1.opsoniny- Fab konci navázány na antigenní determinant bakterie, Fc konec navázán na receptor na fagocytujících bbzneškodnění opsonizované částice 2.aktivace komplementu-navázaním na mikrobiální povrch C3b,C4b-opsoniny, chemotakticky působí na neutrofily C3a,C4a,C5a-rozvoj zánětu membránu poškozující komplexlýza G- bakterií,(G+bakterie-mureinunecitlivé) 3.neutralizační protilátky=jediná obrana proti toxinům (botulismus)zfagocytovány ●profes.fagocyty=polymorfonukleáry, makrofágy- rozpoznávají mikroorganismy dle odlišností jejich struktury od eukaryot -na fagocytech jsou receptory:1.TLR-vážou se na níodlišné struktury mikroorganismů=PAMP(cukerné složky, některé AMK přenos aktiváčního signálu do bbfagocytoza, nebo produkce cytokinů) 2.receptory pro opsoninyFcR- pro protilátky CR-pro komplement ●žírné bb.=jedny z prvních bb.,kt.reagují na infekcirozpoznání,fagocytují,trochu zabíjejí opsonisované bakterie, hl. uvolňují mediátory(permeabilita,chemotaxe fagocytů)